Do hlavy pochopitelně můžeme druhému člověku nahlédnout jen těžko.
Přesto bych vám v tomto dvoudílném článku ráda názorně ukázala, jak je (nejen) při učení důležité udržovat prospěšné mentální nastavení. Vybrala jsem dva příklady ze své praxe. Jedná se o dvě dívky, což není náhoda. Rozhodně to neznamená, že by se chlapci nepotýkali se stejnými patáliemi, přece jen se však zdá, že se s nimi většinou „popasují“ trošku jinak, po svém.
Musíš si to nastavit v hlavě!
Nějak podobně to řekl Tomáš Hanák coby Tony Keyhoss, Čech žijící dlouhodobě v Americe, mladému Hynkovi v seriálu Osada, když jej Hynek pozoroval, jak se snaží strefit do basketbalového koše.
Tony se otočil ke koši zády, naslepo vystřelil…a míč letěl mimo koš.
Tony se ovšem radoval jako malé dítě, že skóroval, a Hynek to nemohl pochopit:
„Jak se můžete radovat, když jste ten koš netrefil?“
A Tony odvětil:
„Ale já jsem to NEVIDĚL!“
Kouzelné, že?
A dále dodal něco na tento způsob:
„Vy jste tady v Čechách hrozní, furt se srážíte, hledáte na sobě chyby, úplně zbytečně, musíš si prostě říkat – jsem nejlepší! A musíš tomu věřit!“
A opět se přenáším v čase o několik let zpět do doby, kdy jsem doučovala středoškoláky. Tehdy jsem učila Kamilku (jméno jsem změnila), která se učila na kuchařku a v důsledku onemocnění v dětském věku měla rozumový hendikep, za který nikterak nemohla.
Na praxi jí to šlo skvěle, kamenem úrazu byly teoretické předměty, hlavně ekonomie. Z té měla permanentně čtyřku. Kamilčina maminka mě poprosila, zda bychom s tím mohly něco udělat. Mrkla jsem tehdy do Kamilčina sešitu a zděsila se, když jsem spatřila staré známé grafy nabídky, poptávky, inflace a spotřebního koše.
Pan učitel si evidentně s vysvětlováním hlavu nelámal a předhodil učňům grafy z Wikipedie jako psovi kost v domnění, že učni zaplesají nadšením a se svým spíše praktickým uvažováním proniknou do tajů grafů s nonšalancí vysokoškoláka.
Pak je zkoušel:
„Neumíš? Hm, smůla, za pět.“
Kamilka z toho byla otrávená jako indiánský šíp, vůbec nechápala, k čemu jí něco takového bude, a čím „milejší“ na ně pan učitel byl, tím více se uzavírala do sebe a ignorovala ho.
Chvilku jsem tedy uvažovala, protože mi bylo jasné, že u dívky, která má za sebou speciální ZŠ, zkrátka nemůžeme uspět s klasickým, byť podrobným vysvětlením.
Položila jsem tedy na stůl tvarohového Míšu, Kamilčin oblíbený doping, vzala list papíru a barevné fixy a nakreslila osy grafu.
Já: „Kamčo, dívej, tady doprava budeme dávat, kolik si koupíš nanuků, a směrem nahoru budeme nanuk zdražovat, jo? Když je něco dražší, zaplatíš za to víc a cena stoupá, jde nahoru, je to tak?“
Kamilka: „Jasně.“
Já: „Co se ti bude víc líbit, když bude ten nanuk stát deset nebo dvacet korun?“
Kamilka: „No jasně že deset.“
Já: „Takže když bude stát dvacku, to se ti ho asi ani nebude moc chtít kupovat, co?“ (současně kreslím do grafu)
Kamilka: „Hm, to určitě ne, za deset bych si koupila dva, a takhle bych měla jen jeden. To je pro mě málo.“
Já: „A co kdyby stál třicet?“
Kamilka: „No tak to bych se na to mohla…to bych si místo toho koupila radši něco jinýho.“ (tiše jásám)
Dokreslily jsme graf a opakovaly „řečí Kamilčina kmene“, co jsme si právě odvodily. Kamilka kolikrát jen začne, já ji navádím a směruji tak, aby odpověď dořekla sama. Hned potom ji vždycky pochválím:
„No super, vidíš, že to umíš, přesněěěěě, přesně tak to je!“
A Kamilka stoupá po imaginární spirále nahoru (i když jen já vím, že jsem ty správné odpovědi prakticky formulovala já sama, ale v jejím zájmu hrajeme hru, že na to přišla ONA).
Kamilka se osměluje a na dalším sezení už navrhuje svá řešení. Některá jsou opravdu třeskutě odvážná, tak ji jen trošku usměrním. Jak? Nikdy ne tak, že bych řekla:
„Ne, to je nesmysl.“
Většinou říkám:
„No jasně, bezva, a teď si zkus ještě představit, že by to mohlo být třeba takhle…“
Když pak Kamilku čeká zkoušení u tabule, radím jí, aby si představovala ty praktické situace (cenu nanuku apod.), na nichž jsme si látku vysvětlovaly.
„A to můžu normálně říct panu učiteli?“
„Určitě“, říkám, „popiš mu to vlastními slovy, vždyť to perfektně umíš.“
A jak to dopadlo? Pan učitel málem dostal infarkt, Kamilka dostala na vysvědčení dvojku, ale jen proto, že vylepšení o více než dva stupně by vypadalo poněkud nepatřičně. Totéž jsme zopakovaly i u dalších předmětů…
Střih!
Ptáte se, co dělá Kamilka teď? Navzdory hendikepu se úspěšně vyučila, úplně sama si našla dobrou práci, kde je spokojená, žije s partnerem a společně plánují rodinu.
Není to krásný příklad toho, jak se dá změnou mentálního nastavení dosáhnout cíle i v případě, že nám život nerozdal karty úplně příznivě? Vždycky přece záleží hlavně na tom, jak se s těmi kartami naučíme hrát.
Metodu navádění na správné řešení od té doby používám velmi často hlavně v matematice, kde mají děti značně pošramocené sebevědomí, a vždycky s radostí pozoruji, jak přímo ve výuce „rostou“, jako kdyby někdo plnil hadrovou panenku, osmělují se a zjišťují, že matematika vlastně vůbec není tak strašná, jak se jim leckdo snaží namluvit.
Touto optimistickou informací tedy uzavírám dnešní část a příště se můžete těšit na příběh Adélky.
Přeji vám krásné letní dny!
Jako profesionál s 20 lety pedagogických zkušeností pomáhám dětem a jejich rodičům zvládnout dva hlavní předměty, český jazyk a matematiku, na druhém stupni ZŠ.
Kromě toho připravuji žáky devátých tříd na první důležitou životní zkoušku, přijímací zkoušky na střední školu; zároveň se společně snažíme o to, aby měly děti solidní základ z obou předmětů, na němž mohou později stavět. Více o mně si můžete přečíst zde
Jsem autorkou e-učebnic Určujeme větné členy polopatě a krok za krokem, Významové poměry polopatě a krok za krokem, Určujeme věty vedlejší polopatě a krok za krokem a Vysvětlení pojmů z literatury a slohu k přijímačkám na SŠ a minisbírek s videonávodem Slovní úlohy řešené rovnicí a Slovní úlohy řešené soustavou rovnic. Záleží mi na tom, aby děti zvládaly učivo druhého stupně ZŠ v pohodě a bez zbytečného stresu.